JAKÉ TO BYLO VE VESTCI 2001
Tak takhle vypadal náš tábor ve Vestci na
České Sibiři.
Hia, hia, Hiawatha, hia, hia, Hiawatha .... dunivý bojový pokřik zní krajem a krajina halící se do
tmy pomalu přijímá rytmus padesáti párů nohou dopadajících pravidelně na zem.
Na vrcholku kopce se objevuje silueta legendárního indiánského náčelníka.....
Je první červencový týden a my jsme schováni v údolí u koňské farmy Vestec asi 4 kilometry u Miličína.
Naše táborová hra začíná nabírat obrátky a jednotlivé etapy, které zapadají do Irokézské legendy,
se pravidelně střídají s dalšími táborovými činnostmi. Mezi ně patří jak mezi dětmi velmi oblíbené projížďky na kole po okolí,
tak i výuka jízdy na koních.
Hia, hia, Hiawatha, hia, hia, Hiawatha .... náčelník promlouvá ke svému lidu: Čeká vás dlouhá cesta ....Mluvíme o puťáku,
který čeká děti v následujících dnech. Vydají se pod vedením svých oddílových vedoucích do okolí tábora, aby zde
strávily čtyřdenní dobrodružství, ochucené o spaní pod širákem, vaření na otevřeném ohni a další přísady, které může
poskytnout jen pěší putování přírodou.
A co dál, další týden her a zábavy, ale také služeb v kuchyni, které znamenají jednodenní zodpovědnost
za chod celého tábora. Hia, hia, Hiawatha, hia, hia Hiawatha .... slunce zapadá nad naším táborem. Nad naším domovem,
ve kterém rok co rok, odhazujíc pohodlí moderní civilizace, trávíme tři týdny. Žijeme společně v podmínkách, které není
možno zažít nikde ve městě. Nespíme v pohodlné posteli, ale na tvrdé pohovce, před deštěm nás chrání místo pevné střechy
jen stanová celta, běh tábora nám přináší spoustu povinností, protože jídlo se samo neudělá, voda nepřinese a dřevo nenaseká.
Přesto všechno je to každý rok báječné, a pravidelně se do toho improvizovaného obydlí vracíme. Bylo tomu tak i
letos a snad to bude stejné i příští rok.
Dana Trunečková
